Asia, Australia and Oceania · 31 Days · 33 Moments · December 2016

JaM's stations (Taiwan, New Zealand)


2 January 2017

Poslední 3 dny jsme pak zpět v Chch. Vyzvedli jsme si věci u Steva, dali si sprchu a jeli za Tessou a Davem, kterým budeme 18 dní hlídat barák a starat se o jejich 4 mazlíčky - 2 psy a 2 kočky. Jsou moc hodní, asi hodinu si povídáme a pak jdeme spát. Budeme si žít jako králové, máme nádherný nový barák, krásnou zahradu, svůj vlastní pokoj a koupelnu, všechno je čisté. Paráda. Silvestra trávíme doma, loučíme se s Davem a Tessou, pereme, poklízíme, děláme si bramborový salát, který si dáváme s řízkama druhý den jako novoroční oběd. 2. ledna chceme už jít do agentur shánět práci, J ale ještě nemá životopis, tak vše odkládáme na 3. a zatím plníme resty. Přebíráním fotek bychom mohli strávit snad týdny… M
Následující dny trávíme ve Wanace a kolem, kde scházíme Roy’s peak a před Brewster trekem i Isthmus peak. Cestou na začátek Brewster treku skáčeme z mostu do superledové vody. Spíme na Brewster hut, na kterou opět vede docela strmá cesta skrz kořeny stromů. Druhý den před odchodem zdoláváme Mt. Armstrong, kde nám dokonce i sněží. Je 29. odpo a my musíme být zítra večer zpět v Chch. Loučíme se s klukama (jsou super, hlavně Tomáš) a volíme cestu přes West coast. Stíháme západ slunce na pláži za jezerem Matheson, u kterého spíme v autě. Ráno se procházíme na první vyhlídku, kde můžeme vidět ve vodě se zrcadlící Mount Cook a hory kolem. Procházíme se k Fox glacieru a v Hokitika gorge. Do Arthur’s passu vezeme 2 stopaře, jednoho čistého Poláka a smradlavého Američana, co nám ušpinil nejen krosnou a botama auto. Tyhle 2 kluky měníme za staršího původem Nizozemce, se kterým si povídáme až do Christchurche, totiž nakonec až do Lytteltonu, kam ho vezeme. M
23. 12. ujíždíme předvánočnímu šílenství v Chch za Tomem a Tomem, kteří už na nás čekají v carparku pod trekem (nejen) na Liverpool hut. Cestou se J kochá tak, až sjíždíme ze silnice a porážíme patník, ale dobrý, s autem se snad nic nestalo. Možná hůř neslo brody, které jsme museli cestou do carparku překonat. Dorážíme kolem 22., západ slunce po cestě mezi horami je dokonalý, přispívají k tomu i všudypřítomné krávy a ovce. Spíme v autě a ráno na Vánoce vycházíme nahoru na chatu, spíš teda lezeme, strmější trek jsem nikdy nešla. Po pár hodinách dochází ještě Tal, náš teď už kámoš z Izraele. Místo řízku/kapra s bramborovým salátem si dáváme rýži s tuňákem, vánoční koledy měníme za ukázky české hudební scény a druhý den pak scházíme dolů. M

22 December 2016

Den 9. Vrátil se mi obličej. Na brigádě jsme dneska strávili 10 hodin, což znamená 150 babek. To je asi týdenní nájem a jídlo, takže spokojenost. Pomáhali jsme s rekonstrukcí baráku a bylo to fajn, i když jsme se vůbec nezastavili. Možná i proto to bylo fajn. Bylo přes 30 stupňů, což nebylo fajn. A Jirkovi spolupracovnice říká Jití, vždycky slyším Yeti, takže už chápu Lucy, co nám tuhle brigádu dohodila. Dneska bych i byla šťastná, kdybych z fotek neměla pocit, že jsem fakt tlustá, a to už nejsem oteklá! Nechci být holka, je to fakt těžký :D. Jinak zítra kluci vyráží na trek a my měli s nimi, ale s brigádou nestíháme i zabalit a tak, tak je doženeme až pozítří ráno. M
Jinak první dojmy ze Zélandu: 1) Je větší, než jak se mi zdál skoro 2 roky zpět (z Christchurche je to do nádherný přírody fakt daleko). 2) Christchurch je hezčí, než jak se mi zdál. 3) Rozumím líp, než jak jsem rozuměla. Zatím jsem všechno vyřídila bez nervů a bez problému. Takže docela dobrý. Vlastně až na tu ozonovou vrstvu, co asi není moc silná, a na neexistující vánoce je to super. Lepší, než jak jsem si ty začátky předžila :). Ještě líp bude, až si najdeme stálou práci, bydlení a až navštívím Dunedin, který je pro mě druhým domovem. Možná si říkáte, kde budeme po treku s klukama bydlet, my nevíme. Na brigádě nám nabídli ubytko, ale ani Stevově rodině bychom tu nevadili, tak uvidíme. Zkouším taky sehnat bydlení přes hlídání zvířátek zadarmo, zatím se ale nedaří. Agentury budeme taky obcházet až po vánocích. M
Typický schizofrenní konec konverzace, když jste na druhym konci světa: P1: Hezký den! P2: Dobrou noc. A ráno naopak… M
Tlachání vol. 2 Třetí (poslední) část Obecně ale na dobré náladě nepřidává opuchlej ksicht ani blížící se vánoce. Tu lepší náladu dneska neudělalo ale jen to auto a brigáda, ale i snad konečné smíření se s tím, že letos vánoce zas nebudou. Odpo jsme se s paní, co nám prodávala auto, shodly na tom, že nejde cítit atmosféru Vánoc, když venku je 30 stupňů. Je původem z Anglie a letos jsou to první svátky, které zažívá mimo Evropu. Tak až příště budete závidět, že jsme v teple, vězte, že není co. O Vánocích má sněžit a hlavně má být člověk s rodinou, péct, přežírat se a obdarovávat blízké. Po Vánocích klidně záviďte :D. M
Tlachání vol. 2 Druhá část Já vím, že třeba nestudoval a necestoval a že to, co on budoval, je možná jen viditelnější, ale tak či tak vás to prostě nutí přemýšlet o tom, jestli to, co děláte, má cenu nebo jestli by to mělo cenu jen po maturitě a jestli by tak něco jiného nemělo náhodou zrovna teď větší cenu… Protože popravdě skoro všechno, co jsem těch x let od matury horkotěžko budovala, mi je tu fakt na nic. No už se stalo, navíc rodit děti ještě nechci, cestovat budu, na kariéru je čas, peníze nepotřebuju, barák počká, tak snad dobrý. Prostě jen nemůžu mít všechno. Každopádně vystoupit z komfortní zóny bolí, co si budeme povídat. To jsem ale věděla, do toho jsem s tím šla. Je to zkušenost, zážitek, těžko ale říct, jestli to zúročím zpátky doma. Přeci jen už jsem si to tu procestovala, už jsem tu studovala. Snad se aspoň teda v aj zlepším, když nic. Ale tak to by šlo i kousek za hranicema… a už jsme zas u toho pochybování a domnívání se, že mi doma něco utíká a uteče. Achjo. M
Tlachání vol. 2 První část ze tří :D (Asi bych spíš měla psát blog…) Člověk má přirozeně trochu depku, když musí začít žít někde v cizině vyloženě od nuly, daleko od rodiny, kamarádů, zázemí, práce, prostředí, které zná. Všechno strašně trvá, než zjistíte, ověříte, srovnáte, protože nevíte, jak tu co chodí - kde co sehnat a zařídit, nemáte povědomí ani o webových stránkách jako v ČR + obecně neznáte moc kulturu, politiku, prostředí… a to i když už jste tu strávili semestr. Je to fakt únavný. Nevíte, na jakou práci máte, co čekat, nic. Teď jste ztratili, nebo přinejmenším snad jen na rok v ČR zamrazili, všechno, co jste horkotěžko budovali (kdo tu třeba kouká na to, že mám Ing. titul nebo na moji aj - ta je tu braná docela naopak). Když navíc bydlíte u Steva, kterému je teprve 33, má manželku, děti 15, 7 a 5 let, vysněný barák a tak, tak se prostě přirozeně začnete cítit jak cucák a největší tragéd. M
Tlachání dne 8. Den 10. či den 11. bychom měli vyrazit s klukama na treky až do 28., ale to zatím nemáme moc šajn, jak bude. Žijeme ze dne na den, nebo max. na dva. Snad do té doby už splasknu, jestli ne, tak musím k doktorovi, což asi obrečím tak, že mi ty oči zas natečou, protože mám spoluúčast prvních 100 dolarů (poprvé v životě mam dementní pojištění, poprvé jsem dala na doporučení - nikdy víc). Dneska se to zlomilo a začala jsem si to tu fakt užívat. Žít bez ubytování, práce a auta nebyla svoboda, ale strašná nejistota. S autem je líp. M
Den 5. až 8. a vlastně i 4. Auto nám půjčili i 2 dny na to, kdy jsem otekla tak, že mi J následující 3 dny říkal postupně „takovej ten čeloune ze Star Treku“, raptore a downe. Proč jsem otekla, to nikdo neví. Žádnou alergií netrpím, alespoň do teď. Zpátky k výletu. Od Cooku jsme jeli stopem na 6 jízd, někde v půlce mě začala pálit hlava, na konci, když jsme jeli s Lucy, jsem už byla rudá jak rajče. Lucy byla tak hodná, že nás vzala až ke Stevevovi. Ke Stevevovi, který mě zná rudou a od druhého dne i, po procházce a zaběhání si, nateklou střídavě na čele a na očích. Po asi 3 dnech jsem teď ve fázi svlíkání z kůže, takže očekávám novou přezdívku. Od té doby, co si vysluhuju přezdívky za svůj vzhled, jsme pak objevili 2denní aukci na auto, které jsme od mladé rodiny koupili (8. den) a Lucy nám dohodila brigádu (na 9. a 10. den a pak někdy po Novém roce). Ta Lucy, kterou jsme si stopli a ta samá, která říkala, že Jiří se v angličtině vyslovuje stejně jako Yeti (joo, jo?). M
Den 3. a 4. dokončení (Bože, kdo tu nastavil limit jen 1000 znaků?!) A nelitovali jsme! V balíčku jsme dostali i půjčení auta v 1. minutě, kdy nás poznal (abychom stihli nákup), 3 děti, kočku, psa a megatv. Navíc jsme zjistili, že bydlíme v místních Beverly Hills. M
Den 3. a 4. Nesehnali jsme auto nebo alespoň realokaci auta a už vůbec ne ubytování, a už jsme s novou kámoškou Móňou jeli na výlet, při kterém jsme všichni 3 pohodlně přespali v jejím autě, které si stihla za 2 dny na NZ koupit. První den jsme se podívali k jezerům Tekapo, které jsem přes květenu vůbec nepoznala, a Pukaki, které se naopak vůbec nezměnilo. Vzhledem k počasí nic víc podniknout nešlo. Druhý den bylo krásně, šli jsme ale jen Hooker valley track, kde ubylo ledu v jezeře (ne kvůli oteplování, je prostě jenom léto), protože když vstáváte v 10 a večer chcete být kvůli prohlídce auta, kterou nakonec odpískáte, zpět, moc víc toho nestihnete. Večer mě napadlo napsat do nějaké FB skupiny o týdenní ubytování. Ozvalo se pár lidí, do úzkého výběru šel ale jen Steve s nabídkou pokoje s vlastní koupelnou, saunou a posilovnou za 200 a Ind, který nabízel pokoj skoro v centru za 150. Ind měl sice neomezenou wifi a Steve slibovanou wifi, ale zvolili jsme Steva a jeho manželku. M
Prvních 10 dní na NZ očima M První 2 dny Celý let na Zéland jsem prospala, prý kolem nás byla ale půlka Český republiky. Poslední dny jsem se moc nevyspala, čemuž nakonec ale můžu vlastně vděčit za to, že jsem neměla jetlag. Pěkně jsem se vyspala i první dny, které jsme strávili u Tomáše, jehož jsme poznali přes Tomáše - Jirky kámoše z Freshbedýnek (jestli jste o nich neslyšeli, tak asi neznáte J). Účet jsme si založili a o daňové číslo zažádali až 2. den na NZ, celý 1. den nám dalo zabrat jenom zjistit to, že nic ten den prostě nezařídíme. Ani SIM karty jsme nekoupili... Ale jako úspěch jsme brali to, že nás na Zéland pustili úplně bez problému, čemuž Jirka ještě v Taipei vůbec nevěřil. M

12 December 2016

Zbytek dne už byla ale docela nudička. Relativně svěží na to, co jsme poslední dny zažili, jsme se prošli po Taipei do parku a na náměstí, podívali se za templama, z čehož nakonec byla návštěva marketu, kde jsme si koupili něco na památku. S vidinou sprchy jsme se vydali asi tak o 5 hod dřív na letiště a než za 6 hod přišla (šla až po check-inu), alespoň jsme si přebalili a utratili poslední peníze v Burger Kingu. J si pak před odletem stihl ještě všihnout expirace svého pasu, což vedlo k dojmu, že ho na Zéland nepustí. Naštěstí bylo ale všechno (relativně na nás) v pořádku a my tak budem deník psát dál. Tentokrát už ale ze Zélandu. Pa Taiwane, bylo to tu fajn! M
Jedna příhodička - když už jsme byli skoro v Taipei, J mi oznámil, že usnul s lístkem v ruce a vzbudil se bez něj. Ostatním to oznámil tím, že začal hledat, což komentoval slovy "I lost my ticket". Bohatě to stačilo k tomu, aby se k hledání přidalo celé kupé. Někteří nás povzbuzovali v čínštině, jiní prohledávali sedačky a prostor kolem a několik starších paní začalo J ukazovat na kapsy, kam mu následně dokonce i vlezly, aby jejich obsah samy zkontrolovaly. Chovaly se jako typické maminky, nebo jsem naivní a normálně jenom využily příležitosti. Těžko říct. Nicméně lístek nenašly, tak mu aspoň při výstupu zamávaly, stejně jako řada ostatních. J pak musel hodit 2 z 5 turniketů přítomných na nádraží do stavu "out of service", aby prošel. Ale prošel! M
Vlak bychom i stihli, ale to bychom si byli bývali museli zarezervovat místa. Další jede až v 5:55. Sháníme hostel, v okolí jsou ale jen drahé hostely, takže nás čeká další noc na nádraží, ba ne, i to se zavírá. Hodinu před tím mě stíhá po půl hodině ve spacáku probudit a vyhodit hlídač. Plán je jasný, moc nám toho nezbývá, jdeme do mekáče. Cestou nám zastavuje mladý kluk a hází nás tam. Zrovna ve chvíli, kdy si říkám, že i v Dominikánské republice jsem stopovala a tu ne. Následují skoro 4 hoďky kupodivu vydatného spánku v sedě v mekáči a před pátou cesta zpátky na nádraží, kde zjišťujeme, že zabookované lístky nemůžeme platit online, protože systém nefunguje mezi 1 a 6. Zběsile hledáme fungující ATM, vše těsně stíháme a už se těšíme konečně do Taipeie. M

11 December 2016

Tak já se naštěstí na nádraží vyspala krásně. Naštěstí, protože (teď už) předvčerejšek byl opět trochu hektický. Svítání na hoře - první hodina nádhera, pak jsme tu nádheru sdíleli s několika desítkami Číňanů, až jsme radši odešli dřív. Prošli jsme si celý "parčík" a těsně stihli bus ve 13 směrem na Sun Moon Lake, kde jsme se najedli a bookli hostel. Jinak to moc za nic nestálo. Kdyby bylo lepší počasí a nebylo to tak turisticky profláknutý, tak se mi tam fakt líbí. Další bus nám jel v 18:40 a měli jsme jím akorát stihnout vlak do Taipeie... M

9 December 2016

Dorazili jsme do Alishanu! Stihli krásný sunset a nestihli žádné ubytování. Je pátek holt no, plno. Venku je zima, jsme v něco přes 2200 m n. m., zima je i na nádraží. Štěstí, že vstáváme ve 4. Snad bude dnešní noc lepší než ta poslední na nádraží. M

9 December 2016

Jo a - bychom nebyli my, abychom něco aspoň trochu nepos*ali. U vending mašiny jsme nepočkali na 2. lístek, vlivem čehož nám ujel vlak a pak i o pár minut 2. ze 3 busů, které denně jezdí do Alishanu. Zpoždění nakonec 2 hodiny 10 minut, to ještě jde. Vyzdvihnout musím jednání zaměstnanců vlakového nádraží, kterým tímto uděluji vyznamenání JaM za vydání náhradního jízdního dokladu i v případě naší blbosti + za slušnou English. Díky, kluci! M
Poslední 2 dny ve zkratce - dlouhá cesta vlakem, která nebyla tak moc scénická, jak měla být. Možná že pěkná krajina byla tam, kde byly tunely, který tady maj dost v oblibě. Pak noční trh a 3 hodiny hledání wifi na hotelu, vzdání všeho a zaspání snídaně. Hádka na hotelu, ne mezi sebou, ale s čůzou recepční (= po půl hodině telefonování s "překladatelkou" vyhádaná noc zdarma), procházka za jídlem a za zavřeným love pierem. Večer sushi na night marketu, ráno nezaspání snídaně a cesta do Alishan "NP", která si zaslouží už samostatný post... M

7 December 2016

Ráno jsme vstali v 6, abychom se podívali k jezeru Liyu a ještě si užili scooter, který jsme museli nejpozději v 8 vrátit (vrátili jsme ho v 7:56 :D). Nasnídali jsme se, zabalili si a vyrazili na jih. Do Kenting NP to bohužel jde blbě, tak volíme Kaohsiung :). Rezervujeme hotel se snídaní, což se nám ověřilo, kupujeme lístky na vlak, J ještě mění peníze a pak už se jen cestou do Kaohsiongu přes 5 hodin kocháme taiwanskou krajinou. M
Prodloužili jsme si půjčení scooteru (normálně prý stojí 400, ale čert to vem) a vrátili se do parku, kde určitě ještě žijou dinosauři. Ráno jsme měli 2 hod zpoždění, ale moc rádi - zjistili jsme, že jsme na hostelu s českou rodinkou, navíc strašně sympatickou. Stihli jsme tak jen 1 trail, byť prý ten nejhezčí, a koupání v zakázaných horkých pramenech (cliff ani pláž bohužel - na pláž ale stejně nebylo počasí), kde jsme potkali dalšího Čecha. Taky nám málem došel benzín, teda myslíme, čínští policajti nás (se domníváme) ubezpečovali, že dobrý. U dveří hostelu jsme se pak srazili se starším Slovákem. Vyprávěl, jak před nedávnem po dlouhé době potkal krajany a že už je tak čas jet. Moc milej pán. Takže dneska jsme viděli 8 bílých, z toho 5 Čechů, Slováka a u 2 nevíme. Dobrá bilance. V hostelu je spousta českých vlaječek, je jich tam nejvíc ze všech vlajek. Taková klasika, jsme všude. Večer jsme si za poslední peníze dali 4 smoothies na night marketu a pak jsme už jen ten hlad zaspali. M

6 December 2016

Ještě taková vsuvka. Hualien je velké město, cestu zpátky na railway station jsme hledali asi půl hodiny (na scooteru). Nám ale k životu zatím stačilo pár stovek metrů čtverečních. V jedné ulici máme 7eleven (obchůdek s potravinami), hned vedle půjčovnu scooterů (dokonce 2), naproti nádraží a v ulici vedle hostel... M
Chtělo by to se po včerejšku vyspat. Ptáme se nejprve v turistických informacích hned u nádraží, tam nám ohledně ubytování ale nedokážou poradit, ani co se týče public wifi. Není v tom jazyková bariéra, pán nám stopro rozuměl, takže to moc nechápu. Na výloze mají asi 6 bodů týkajících se informací, které poskytují a já se ptala na 2 z nich, ale nevadí. Po chvíli náhodně objevujeme hostel, bohužel ale nabízí jen hromadné separé pokoje, ještě docela drahé. Pár metrů vedle je B&B hostel/hotel, moc to nevidím na levnější variantu, ale kupodivu nám moc milá recepční nabízí pokoj jen pro nás za 630 jejich. Dvakrát se ujišťujeme, že myslí za oba, načež nám oznamuje, že v tom je i snídaně. Tak jo, viď. Chceme si na chvíli dáchnout a pak jít/jet na noční trh. Je z toho ale spaní do 3 a bdění skoro do rána. Klasika. M
U piva snoveme plán - půjčíme si scooter. Ráno tak činíme v 1. půjčovně, ani se nejdeme zeptat ke konkurenci hned vedle, což vůbec není můj styl (jen pro info - půjčení scooteru v té 1. vyšlo na 700 taiwanských + 80 benzín, další variantou je narvaný bus čínských turistů a zastávky na jak dlouho chcete). První minuty v Taroko NP se bráním slzám, to už je můj styl. Škoda, že ty zalesněné zničehonic vrcholy nejdou vyfotit obyčejným objektivem, natož mobilem (už jsem obětovala snad všechny aplikace, abych vám sem mohla něco hodit). Neskutečné převýšení, brutální nádhera. I jasno a teplo bylo. Jen odpo na cestě zpět přes pláž se nám to kazí, tak pláž posouváme na zítra. Do Hualienu tak přijíždíme dost brzy (J se navíc už přiblížil jejich agresivnímu a rychlému řízení), zkoušíme se tak po večeři ptát na cenu nedalekého hostelu. To už je ale jiný příběh :). M
Tak jsme vám spali na nádraží. Totiž spíš nespali. Při tom světle a zvonění každou chvíli (zvoní, když jede vlak) to moc nešlo. Ještě jsme nešli spát hned, ale až po pivu s medem (J si dal radši pár Heinekenu a udělal dobře) někdy ve 3. I tak jsme zvládli fungovat už v 7 (= pár minut spánku) a užít si super den v Taroko NP :). M

4 December 2016

Tak nikam nejedem, no seats. To je tak, když přes 2 hodiny sedíte na nádraží, ale kupování lístků necháte na poslední chvíli. Ne, tak změna, jedem! Přiběhl za námi pokladní se slovy "two tickets, two tickets". Se během minuty uvolnily. Běžíme! M
Začali jsme výletem na Mt. Qixing, která je S jen kousek od Taipeie v Yangminshan NP. Na horu se stoupá po kamenných schodech a celou dobu jdete v "lese". Minimum lidí, žádný hluk, smrad. Jen mlha (a při sestupu pak i tma - nestihli jsme si za ty 2 dny všimnout, že se tak brzo stmívá). Chtěla jsem vám ji vyfotit, ale to by musel mít můj mobil nějakou paměť. Nahoře se navzájem fotíme s párem Taipejců, kteří nás následně zachraňují a hází do Taipeie. Slečna umí anglicky (stejně jako holky v íčku na Main station), z čehož mám Vánoce. J pár odměňuje CDčkem Soxáků a oběma se nám tu začíná líbit. Chutná nám i sushi a dokonce i chobotnice, kterou jsem poprvé v životě ochutnala. Po 2 hod na Main station, během nichž provádíme hygienu, plánujeme a já dokonce i peru, pokračujeme vlakem na V. V 0:33 máme být v Hualienu, kde chceme přečkat noc nadivoko - někde venku mezi pavoukama a hadama. J si naštěstí stihl z luggage centra vzít zapomenutý spacák, takže aspoň on snad přežije. Držte nám palce! M
Tak ne, tak to ubytování bylo v hongkongských dolarech a ne taiwanských, ale naštěstí to pořád vychází jako hostel, jen máme pokoj pro sebe.... Vstáváme 10 minut před check outem (místo v 7), rychle přebalujeme, abychom se nakonec dohodli na tom, že si pronajmeme pokoj ještě na jednu noc, abychom vše pořádně doplánovali a dospali. Jsme tak unavení, že na něj docházíme (cca 300 m) a rovnou jdeme zas spát. Večer pak vstáváme, procházíme se a lovíme jídlo na nočním trhu, poté konečně plánujeme. Nad ránem se snažíme usnout, ale nejde to. Vstáváme tak zase kolem 11, dáváme si kontinentální snídani (vajíčka, klobásku a chleba), vyrážíme dát na týden sbohem krosnám a po 2 dnech tu konečně někam jedem! M

2 December 2016

Probouzíme se v půl dvanácté večer. Za sebou máme zatím jen cestu na hostel, sprchu a 8 hodin spánku. Googlim, že noční trh zavírá v 0:15, tak honem najít, kde je. Krásně ho stíháme dvakrát celý projít, protože je doslova za rohem. Parádní ubytování! Všude blízko, čisto, soukromno, žádný hluk a ještě parádní cena. Doporučujeme! Tak a teď už "jen" vše naplánovat a přebalit krosny... M
Jsme v Taipei! Je 2. 12. lokálního času před 7 ráno a my nemáme naplánováno vůbec nic, takže na letišti hledáme ubytko, kde zaspíme jetlag a dáme dohromady plán cesty. Jako správná lowcosťačka odmítám bydlet v nejlevnějším hostelu za 350 (ještě na palandě v pokoji pro 150 lidí), takže sháním pokoj pro 2 za míň jak půlku, tenhle je navíc kousek od nočního trhu. Se bude večer hodit, v Taipei budeme už jen přes den... Na obrázku popis cesty k našemu dnešnímu bydlení. M
Odlétáme! (Dělejme, že jsme v Praze, je teprve 1. 12. a 7 ráno.) Na letišti jsme s předstihem, dáváme si snídani, čistíme si zuby... takže nás nakonec volají. "Prosíme pana Sedlického a paní Mikšovskou, aby se dostavili..." Jo no, vždycky ve mně byl kus chlapa. Tak čau! M