24 Days · 116 Moments · November 2017

2017 - Thailand & Myanmar


4 December 2017

Přistáli jsme v Praze. Tímto tedy děkuji za pozornost, končím online zpravodajství a v nejbližších týdnech se pokusím doplnit nějaké další informace a fotky, zejména z konce výletu.
Moskva
Ještě 30 minut a frčíme. Nepřejte si mě, jestli bude v Čechách hnusně...
Dovolená pomalu ale jistě končí a my tedy jedeme na letiště. Tady je snímek, ukazující něco, bez čeho by Bangkok nepřežil. Několik úrovní dopravy. Dole je silnice, nad ní je zastávka nadzemky, pár obchůdků a kus pěší komunikace. A ve třetím patře jsou koleje nadzemky. My přestupujeme na vlak na letiště, takže naše pěší úroveň je na třetím patře a vlak jezdí ještě o kus výš.

2 December 2017

Most přes řeku Kwai. Čti "Kvé", protože výslovnost "kvaj", kterou představil stejnojmenný film, znamená vodní buvol. Takže pokud se nejedná o most přes krávu, je to špatně.

1 December 2017

Dnešek máme vyhrazený zejména Siriraj Medical Museum. Je to několik oddělení, která jsou ve dvou budovách v místní nemocnici. Jdeme se podívat jmenovitě na: - Muzeum patologie - Muzeum forenzní medicíny - Muzeum parazitologie - Muzeum anatomie - Muzeum prehistorie

30 November 2017

Jsme v Bangkoku!
Už zbývá jen hodina a odlétáme do Bangkoku. Musím říct, že Myanmar mě příjemně překvapil. Dost tomu pomohlo, že jsme se tu sešli s několika couch surfery, kteří nás zasvětili do toho, jak to tu funguje a kteří nám pomohli. Každopádně bych se sem chtěl ještě někdy podívat, protože jsme viděli jen malý zlomek této země.
Po zběsilé jízdě našeho taxikáře stíháme vidět východ slunce na U Pain Bridge. Jen je škoda, že jsme nestihli procesí mnichů, kteří tudy chodí každé ráno. Viděli jsme jen pár osamocených mnichů, maximálně dvoučlenné skupinky.
Dnes tedy hotel dost zklamal. Včera večer jsme na recepci požádali o taxi na pátou, abychom mohli vidět východ slunce. Teď jsme na recepci čekali 40 minut, než někdo přijede. Nevím, v čem byl problém, ale v takovéto situaci mi ty jejich neustálé úsměvy trošičku vadí...

29 November 2017

Toto je, prosím, ve většině restaurací, hotelů a obchodů. Zde je to v Buddhistickém chrámu. Jedná se o ThaNatKhar, což je typicky barmský opalovací krém. Při broušení tohoto dřívka s vodou vzniká zlatobílá pasta, kterou si místní nanáší na tváře. Někteří mají jemné šmouhy, jiní mají upatlané celé obličeje, další mají designová kolečka, listy nebo jiné ornamenty.
Oběd si dáváme v restauraci Mingalabar. Přestože je číslo 1 na TripAdvisoru, ceny jsou tu přijatelné. Navíc nám k objednanému jídlu automaticky přinášejí i polévku a několik misek s přílohami. Tím se nám naprosto plní stůl, přestože jsme si objednali jen dva saláty a jedno jídlo. A pořád se ptají, jestli chceme přidat rýži, která je prostě součástí objednaného jídla. Po jídle nám navíc přinášejí několik druhů oříšků, nakládané čajové lístky a něco sladkého. To vše a pití vychází na necelých 12000 kyat, což je asi 200 korun. Za oběd, ze kterého se v podstatě valíme pryč a během kterého kolem nás neustále někdo poskakoval. Klobouk dolů.

28 November 2017

Přestože jsem o dřívější check in teprve včera, mají pro nás v Downtown@Mandalay připravený pokoj už teď a nemusíme čekat do odpoledne. Tak se mi to líbí.

27 November 2017

Tentokrát při nástupu do autobusu nedostáváme welcome drink a krabičku se svačinkou. Místo toho nás obchází stewardka a ptá se, jestli chceme Shanskou nudlovou polévku, nebo chceme kuřecí nudlovou polévku. Po pár minutách se nám konečně daří vysvětlit, že chceme vegetariánskou, tedy bezmasou. Pak už jen stačí konečně zodpovědět její otázku, jestli chceme bezmasou shanskou, nebo kuřecí... Jinak to ale vypadá na klidnou cestu.
Před cestou do Mandalay si dáváme lehkou večeři v Sin Yaw, velmi pěkné Shanské restauraci. Dáváme si dohromady tři různé saláty (mrkvový, okurkový a salát z čajových lístků) a několik piv.
Pak jedeme k Htet Eain Gu jeskyně a klášter. To už je zajímavější, protože musíme šlapat do kopce a pak i jedeme z kopce (překvapivě, já vím). Máme nějaké silničky bez převodů (funkčních) s brzdami (nefunkční) a s nepohodlnými sedátky. Cestou se na nás místní dívají udiveně, smějí se, mávají. Do kopce to jde ztuha, z kopce až moc lehce. Ale nakonec přijíždíme k jeskyni. Přestože by to mělo být posvátné misto, jsme jediní, kdo jsme tu řádně zahalení a bez bot. V zadní části jeskyně je to trochu strašidelné, ale část se stovkami soch Buddhů to vynahrazuje. Jsou tu bílí, zlatí, hlinění, stojící i sedící.
Po obědě si půjčujeme kola a jedeme se podívat na několik mist v okolí. První je Shwe Yan Pagoda. Je hned na kraji městečka a je tu zlatá pagoda s mnoha soškami Buddhů, každá je za jednoho dárce, který na pagodu daroval peníze. A pak je tu i další budova, snad klášter, která je postavená z teakového dřeva.
A na hotel se vracíme zrovna ve chvíli, kdy otevírá místní tržiště.
Ráno vstáváme v 5 hodin, abychom ještě jednou vyjeli na jezero a viděli východ slunce. Bohužel jsou zrovna na východě mračna. Ale na druhou stranu vidíme několik rybářů. Jak ty "herce", kteří v tradičním oblečení pózují turistům, tak ty reálné, kteří mají tepláky a používají obyčejné sítě.

26 November 2017

Večer jdeme na Aung puppet show. Zažili jsme 30 minut loutkové akrobacie a umění a pak ještě příjemné popovídání s mistrem loutkařem, který tu loutky nejen dělá, ale i ovládá. Je škoda, že moc místních nemá o loutky zájem a něco jako představení pro školy tu vůbec neznají.
Mezi vesničkou Inthein a pagodou Shwe Inn Thein Paya je prý kryté schodiště. My našli jen obrovský nákupní bulvár. Ale za ten pohled na stovky zedi (stůp) to rozhodně stálo. Hlavně to ale mají ceny někde úplně jinde, než v těch krámcích, ve kterých jsme byli ráno. A jsou víc než ochotní smlouvat. Jedna prodejkyně za námi běžela snad 200 metrů, aby mi řekla, že mi tu košili neprodá za 5000 (původní cena byla 28000), protože by na tom tratila. Ale že je ochotná snížit na 10000. Nakonec kývla na 7000...
Jednou ze zastávek, po dílně, kde zpracovávají stříbro a dělají šperky, dílně, kde zpracovávají lotusy a dělají hedvábné a lotusové tkaniny a oblečení a dílně, kde zpracovávají dřevo a dělají lodě, nádobí a sošky (kromě odborného výkladu jsou všude samozřejmostí obchůdky s většinou odpornými cenami), navštěvujeme i chrámy. Tito zlatí sněhuláci v Phaung Daw Oo Paya (největější místo na jihu Shanského státu) byli původně sošky Buddhů. Během staletí ale na ně věřící nalepili tolik zlatých lístků, že už nejsou k poznání.
Ještě před snídaní jsme si na hotelu domluvili celodenní výlet po jezeře. Takže nás v 8 hodin vyzvedl řidič/průvodce a procházkou jsme došli ke kanálu, kde kotví jeho loďka. Mezi desítkami dalších, téměř identických lodí.
Ubytování je pro nás už připraveno a můžeme na pokoj. To je výborné, protože do poledne, kdy je oficiální check in, se nám čekat nechce. Taky si připlácíme 3000 (45 korun) za další snídani, ať to dnes máme tady a můžeme se soustředit na plánování programu dne.

25 November 2017

Včera jsme si koupili lístky na zbývající přejezdy po Myanmaru. Tedy na dnešní noční autobus k jezeru Inle a na pondělní noční autobus do Mandalay. Dnes nás měli vyzvednout na hotelu v 9 hodin, ale vyzvedli nás o půl hodiny dřív. Ještě že jsme se z města vrátili s předstihem... Ukázalo se, že všichni ostatní, kteří s námi jeli na nádraží, jedou do Yangonu. Takže nás vzali dřív, abychom vyplnili volné místo. No, ale je jedno, kde čekáme, v 10 odjíždíme k Inle.

24 November 2017

A je to tady! Moje první moto nehoda. Jelikož nemám moc zkušeností s jednostopým motorovým vozidlem, při zajištění několika faktorů (bahno na cestě, příliš silné brzdění, opožděné odbočování vlevo a vyhýbání se autu za mnou) se mi podařilo položit skútr (elektrokolo) na bok. Ale všechno je v pořádku. Auto za mnou jsem nepoškrábal, zrcátko na skútru jsem opravil, škrábanců má skútr víc, takže těch nových si na hotelu snad nevšimnou. Jo a já mám odřené levé koleno a patu a trošku obě dlaně. Ale jen just a little bit. :) Je fajn, že lidi si tu všímají. Ne jen turisti (od jednoho páru jsem přijal trochu desinfekčního gelu na ruce), ale i několik přihlížejících místních se hned přišlo zeptat, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuji. A to ja jsem a nepotřebuji, děkuji pěkně. Takže zpátky do sedel a "feerčime" dál.
Ráno vstáváme ještě za tmy, asi hodinu před svítáním. Po půlhodině jízdy elektro kolem přijíždíme k chrámu. A tady trávíme asi hodinu a pozorujeme všechny možné změny barvy oblohy a krajiny.

23 November 2017

Tak na řízení takovýchto "elektro kol" tu nepotřebujete vůbec nic. Ani řidičák jakéhokoli stupně.
Jsme v Paganu! Cesta nakonec trvala plných 9 hodin, ale byla pohodlná a skoro celou jsem ji prospal. Tady nás akorát trochu překvapuje, že cizinci musí platit 25000 kyat. To je v přepočtu asi 400 korun.

22 November 2017

Tak vyrážíme o dům dál,směr Pagan. Jedeme luxusním VIP autobusem, každá řada má jen 2+1, tedy tři sedadla. A řad je tady asi 9. Takže je tu spousta prostoru ve všech směrech. A k tomu jsou tu jak normální, tak USB zásuvky. Co víc si člověk může přát. A navíc jeden lístek na tuto cca 8 hodin trvající a 600 kilometrů dlohou cestu stál jen 400 korun. Na místní poměry hodně, ale obvyklý lístek stojí i polovinu. A Barmánce dokonce ještě méně.

21 November 2017

Od restaurace jedeme ještě na pivko do podniku se sky view, tedy terasou s výhledem v posledním patře. Jedná se Sapphire bar v Alpha hotelu. A výhled na Shwedagonskou pagodu a bouřková mračna je impozantní.
Zpět do Yangonu přijíždíme chvíli před západem slunce. Takže památky ve městě nestíháme zase žádné. Místo toho nas Zai bere do restaurace, která se zaměřuje na kuchyni Shanského státu. Tam jsou teď nějaké vnitřní spory a MZV ČR nedoporučuje cesty tam. Ale Zai je z této oblasti a tak nám může ukázat aspoň nějaké místní speciality. Jako třeba nápoj z fermentované rýže, speciální bramborovou kaši nebo něco jako lilkový tatarák. Všechno je to výborné. A přestože restaurace je v TripAdvisoru označena jako středně až hodně drahá, naše jídla jsou v přiměřené cenové skupině. Na to, že jsme byli usazení personálem a že je restaurace uvnitř krásná a stylová, cena je velmi nízká.
V půl šesté vstáváme a kupujeme si snídani. Kafe (3v1 z pytlíku), omeletu a smaženou rýži. A chvíli před šestou se přesouváme směrem, kterým by měly být trucky pro cestu nahoru. A ony jsou to opravdu trucky, ted náklaďáky. Vedle každého jsou schůdky a nástupní rampa, pomocí kterých do nich lidi lezou. Po chvíli čekání v přecpaném náklaďáku vyrážíme. Cestou asi čtyřikrát zastavujeme. Někdy proto, abychom dali prostor náklaďákům jedoucím shora, jindy proto, abychom si mohli neco koupit, tedy spíš aby měli pouliční prodejci možnost něco nám prodat. Samotná cesta je neuvěřitelná. Chce to asi hodně pevné nervy, jezdit s lidmi na těchto cestách se sklonem a prostorem, jaké tu jsou.
Tak jsme dorazili do cílové stanice autobusu. Teď už zbývá jen počkat do šesti hodin, kdy si odchytíme "truck", který nás doveze nahoru ke Golden Rock. V restauraci, kam jsme dojeli, je několik společných prostor, kde se můžeme zadarmo natáhnout. Nebo si můžeme zaplatit soukromý klimatizovaný pokoj za 25000 kyat. Zůstáváme ve společných prostorách, částečně proto, že klimatizace teď není potřeba, částečně proto, že cena je zbytečně vysoká na to, že v pokoji strávíme jen asi 3 hodiny.

20 November 2017

Jelikož jsme trochu překopali program, nepojedeme zítra do Mawlamyine, ale dnes jedeme nočním autobusem někam do blízkosti Golden rock a zítra odpoledne, spíš večer se vrátíme.
Autobusem (300 kyat za lístek) jedeme k pagodě s ležícím Buddhou. Socha je téměř 150 let stará, ale každých pár let ji renovují.
Ráno si dopřáváme delší spánek. Potom jdeme koupit lístky na autobus na nejbližší dny. Bohužel nemůžeme koupit všechny a budeme tedy muset část řešit později. Taky si nejsem jistý, jak by se nám to dařilo bez Zaie. Přišli jsme k stánku u silnice, ženská, která v něm seděla, vytáhla tři židle, sedli jsme si a Zai to domluvil. Pak míříme do prádelny, abychom si nechali přeprat oblečení. Jsme přesně v půlce dovolené (Teprve? Už?) a z některých kousků se už stávaly zbraně hromadného ničení. Když máme toto zařízeno, můžeme pokračovat. Snídani si dáváme v místní indické jídelně. Lassi (obyčejné, ne mangové, naprosto jiné, než jaké jsem kdy měl a to jsem ho ochutnal i v Indii, Thajsku a Singapuru). Pak placka s ciznou a jiná placka s několika omáčkami.

19 November 2017

Zai nás pak bere do svého oblíbeného podniku. Mají tady různé barbecue a samozřejmě pivo. Jedna sklenice piva Myanmar vyjde na 1000 kyat. Pozorný čtenář by si určitě dokázal spočítat, že cena je to překvapivě výhodná a malé pivo vychází na nějakých 16 korun. No, pár jsme si jich dali.
Po návštěvě pagody už se nám moc nechce nikam dál, tedy za dalšími památkami. Stejně už je tma. Takže si chytáme auto (jak jinak, než přes Grab) a jedeme do čínské čtvrti. Tam se krátce procházíme trhem. Vypadá to tu trochu zaneřáděně, lehce to připomíná Indii, ale ovoce a další zboží vypadá krásně.
K Shwedagonské pagodě, asi největšímu místnímu klenotu a další památce na seznamu světového dědictví UNESCO, se dostáváme krátce před západem slunce. Jakožto cizince nás kasírují. Vstup stojí 8000 kyat, ale od prosince 2017 zdraží na 10000. Je super, být na takovémto místě s buddhistou, protože se můžeme ptát na různé detaily, případně se dozvídáme i věci, na které by se nás ani nenapadlo zeptat.
Zai s námi vyráží do města, aby nám ukázal některé zajímavosti a provedl nás. Je to super, protože dost lidí anglicky neumí. Jelikož nebydlí daleko od centra, jdeme pěšky. Procházíme people parkem, který je dost zajímavý sam o sobě. Za vstup se platí 200 kyan, což jsou asi 3 koruny. Uvnitř tohoto parku, který je, mimochodem, dost velký, je i zábavní park s několika atrakcemi. Navíc se tu právě koná thajský festival, takže v jedné části parku jsou stánky s thajskými výrobky a jídly. Taky míjíme mladé páry, které se procházejí, drží se za ruce, posedávají nebo polehávají v blízkosti cestiček nebo jezírek. Často se schovávají za deštníky a podle Zaie asi 30% těchto párů za deštníky dokonce i souloží.
V Yangonu jsme ubytovaní přes couch surfing. Náš hostitel se jmenuje Zai. Po drobném problému s Grabem ma letišti (tím, že není možné vybrat bod na mapě, jsme řidiče trochu mystifikovali a asi 10 minut jsme se hledali. Lokalizace polohy je u Uberu, zdá se, lepší. Zajímavé bylo, že nás přes Grab vyzvedl taxík. A to řidiči na letišti chtěli dvojnásobek té ceny a nechtěli klesnout. Beztak taky sami jezdí pro Grab... U Zaie se po seznámení pouštíme do vypilování našeho programu. Pomáhá nám ho trochu přepracovat. Nakonec tu budeme o dva dny déle a jeden den navíc budeme mít i v Baganu, protože zapojíme do hry víc nočních spojů.
Tak jsme přistáli v Myanmaru.
Dnes odlétáme do Yangonu, bývalého hlavního města Myanmaru. Takže po odhlášení z hotelu si sháníme odvoz. Bylo nám doporučeno, že aplikace Grab je tu rozšířenější než Uber, takže ji jdeme vyzkoušet. Cena oproti Uberu je opravdu poloviční a je definitivní už na začátku cesty, ale bod vyzvednutí a cíl nejdou zadat jinak, než slovně, tedy názvem nebo adresou. Jinak nevidím žádný významný rozdíl.

18 November 2017

První zastávkou je Wat Prathat Doi Suthep. Starý chrám pod vrcholem hory Suthep, která se tyčí nad městem. K chrámu vede dlouhé schodiště, chráněné dvěma Nágami (několikahlavý had). My se tedy nahoru svezli lanovkou, ale dolů jsme si to poctivě prošli.
Dnes zase chceme vidět vzdálenější věci, takže si domlouváme auto na celý den jen pro nás. Přijíždí maličká řidička s velkým autem.

17 November 2017

Večer se procházíme nočním trhem a bavíme se tím, jak to tu umí žít a jak se všichni snaží, aby lidi stále chodili. Jakmile denní stánky zavřou, otevírají se ihned jiné. Taky je tu několik pódií, kde se s pauzami střídají různí umělci a představení. Tradiční sólový tanec, nehtový tanec, hudební čísla, ... Pak jdeme do Ram baru, kde mají každý večer kabaret. Bar je nacpaný k prasknutí. K našemu stolu posazuje obsluha postarší pár. Jsou to kamarádi, ona je Kanaďanka žijící v Malajsii, on je Ir, toho času z Thajska. Celá jedna stěna baru je v podstatě jen zábradlí, takže kabaret sleduje množství lidí přímo z ulice. A že je co sledovat. Každé číslo je výborně připravené a podané. Přestože je pódium malé, kostýmy a výkony zpěváků, zpěvaček i tanečníků a tanečnic jsou výborné.
Protože není nic bezpečnějšího, než sníst syrové ryby z pouličního stánku... :D
Teď nás čekají dvě muzea, která tu jdou hned vedle sebe. Tedy, jsou tu tři, ale nechceme jít do všech. První jdeme do Lanna Folklife museum, které se věnuje zvykům a historii severního Thajska a kultury Lanna. Druhým je Chiang Mai Historical museum. To se věnuje výhradně Chiang Mai. Mimochodem, mají tu vtipné záchody, kde člověk po otevření dveří vidí skrz symbolickou zástěnu přímo na pisoáry.
Pak pokračujeme na nedaleké náměstí se sochou Anusawari Sam Kasat. Je to bronzový Památník tří králů, který připomíná spojenectví tří severothajských králů při zakládání Chiang Mai.
Naší první zastávkou je Wat Chedi Luang. Nejstarší část chrámu, chedi (to je ta pyramidoidní stavba), bylo poškozeno buď zemětřesením v 16. století, nebo palbou z děl při obléhání města v 17. století. Hlavní je, že před pár lety ho začali opravovat a renovovat, ale zastavili se u špičky, protože nikdo si není jistý, jak přesně vypadala. Ale zrekonstruovali základnu a několik soch.
Tři a půl hodiny cesty, kdy náš řidič jel jako prase, předjížděl přes plnou a všude se cpal. Myslím, že autobus tu cestu nedá za méně než pět hodin. Ale jsme ubytovaní a tady máme i moskytiéry. Ještě že už jsme najedli na ta antimalarika...
Dnes opouštíme Chiang Rai směrem k Chiang Mai. A odtud pak v neděli odlétáme do Yangonu, bývalého hlavního města Myanmaru. No a jelikož je tam vyšší riziko malárie, než v Thajsku, začínáme u snídaně s antimalariky. Konkrétně my bereme Malarone, který se bere jednou denně a má tak nižší dávky všech těch látek, které nám budou kolovat krví. Kdo se chce pobavit, může nahlédnout do příbalového letáku zde: https://pribalove-letaky.cz/malarone . Zde je výběr těch nej: zvracení, průjem, nespavost, noční můry, vypadávání vlasů, záchvaty paniky, závažné mentální poruchy, zánět jater, zánět žil. Nepamatuji si sice, co se dělo, když jsme je brali naposledy, ale přežili jsme to a určitě to mělo jiné příčiny... No, po opuštění hotelu si bereme Uber na nádraží, kde zjišťujeme, že do Chiang Mai jezdí jen jedna společnost (WTF??!) a že dnes už není žádné volné místo. Tak si bereme taxík. A dokonce se nám daří usmlouvat lepší cenu, než jakou řidič nastřelil.

16 November 2017

Tak dnešní večer rozhodně stojí za to. Na Night bazaaru si dáváme hot pot (hrnec s horkým vývarem, stojící na žhavém uhlí, a košík s ingrediencemi, které se do něj hází, aby se uvařily). Ke konci večeře se na nedalekém pódiu rozjíždí zajímavá show. Nejsem si jistý, jestli to opravdu byla drag queen show, nebo show se zpěvem na playback, ale bylo to super. Minimálně dvě umělkyně ale byly rozhodně muži. Proběhla čtyři čísla, při kterých se na pódiu vystřídalo osm dam a jeden čtyřčlenný taneční doprovod. A byla to show s velkým 'S'.
Poslední zastávkou dnešního výletu je Zlatý trojúhelník, tedy místo, kde se sbíhají hranice Thajska, Myanmaru (Barmy) a Laosu. V minulosti se tudy pašovalo opium a kdo ví, co dalšího. Takže jsme krátce navštívili muzeum opia (lidi vždycky udiví, když vypravíme o tom, že se u nás mák normálně pěstuje a dokonce používá v potravinářství). A viděli jsme i část Mekongu, kde se sbíhají hranice.
Pak přichází na řadu Monkey cave. Myslel jsem, že opice budou agresivnější nebo dotěrnější. Po předchozích zkušenostech, kdy jsme byli často varováni, že opice kradou a že je nemáme krmit, tady je to jinak. Asi je to proto, že je tu dost zájezdů a vždycky se najde někdo, kdo jim koupí jidlo. Jako slečna, která jede s námi. Kupodivu, ani když jídlo došlo, nebyly opice moc nepříjemné a jen jedna se ho pokoušela najít v kyblíčku, pod kyblíčkem, na stranách, zase uvnitř a tak dále, asi minutu. Nad tímto parčíkem je i opravdová jeskyně, kde je socha Buddhy. Výšlap je to výživný. Hlavně díky tomu, že betonové schodiště, které tam vede, je nepravidelné a žádné dva schody nejsou stejně vysoké ani hluboké.
Další, velmi krátkou, zastávkou jsou čajové plantáže. Je zvláštní, že tu zastavujeme jen na 10 minut. Očekával jsem, ze budou domluvení a budou nás vic tlačit do nakupování. Naštěstí se to neděje a pouze dostáváme ochutnávku tří čajů. A my si tu kupujeme čajové frapé :)
Dál zastavujeme u long neck tribe. Je to etnikum původně pocházející z horských oblastí Barmy. Tady jsou vlastně jen kvůli turismu a penězům, protože thajská vláda je neuznává a mají tak problémy na každém kroku. Děti nechodí do školy, pokud je někdo nemocný, nemůže do nemocnice, atd.
Další zastávkou je Black house, tedy Černý dům. Je to muzeum, které je dost přesným opakem Bílého chrámu. Je tu hodně dřeva, často černého, hodně kostí, kůží, rohů, klů, zubů. Je to zvláštní v ne úplně dobrém slova smyslu. Ale nejsem si jistý, co to má vlastně znamenat a co si z toho mám odnést.
Dnes máme zabookovaný celodenní výlet po více či méně vzdálených zajímavostech a památkách. Naší první zastávkou je White temple, Bílý chrám. Byl postaven v roce 1998, takže mu ještě není ani dvacet let.

15 November 2017

Kousek od marketu míjíme i jednu zajímavou restauraci, kterou musím zmínit. Je určená pro milovníky koček. Ale ne ty, kteří ujíždí na kočičím mase. Uvnitř je pár lidí a asi dvacet koček, jsou tam škrábátka a sedátka a speciální lavičky jen pro kočky.
Cestou k hotelu se ještě stavujeme na krátkou zastávku na Night market. Abychom se podívali na souvenýři a ceny. Zdá se mi, že ceny jsou tu velmi dobré. A market je velký, takže je tu jedna kulturní vložka v jídelní sekci a další je u nějaké restaurace na druhém konci.
Jelikož mi dnes nebylo úplně volno, měl bych si dát nějakou jednoduchou večeři. Navíc je to v podstatě moje první dnešní jídlo. Takže si dávám jídlo, které neznám a nedokážu ani vyslovit jeho název (zní to jako "mňau mňo"), protože to přece nemůže být špatné, no ne? Samozřejmě, že je. Je to polévka. A obsahuje nudle, trhané vepřové maso, chilli, játra, kosti a nějaké další kousky živočišného původu, které tak úplně nepoznávám (prosím, jen ať to šedivé není mozek). Vejdi a neuškoď.
Po návštěvě sochy a prohlídnutí si okolí ale nastává drobný problém. Je půl sedmé a slunce už dávno zapadlo. Tím, jak jsme mimo město a civilizaci, není tu šance, že by kolem projel tuktuk nebo taxík, který bychom si mohli odchytit. Naštěstí přichází postarší bílý pár. Ne, to není rasismus, ale zkušenost nebo očekávání, že budou mluvit anglicky. A taky že jo. Jsou z Antverp. Sami nemají problém s tím, vzít nás někam do města, a po krátké debatě s jejich řidičem, který je vozil celý den, je odvoz domluven. Sice nevypadá moc nadšeně, ale vezme nás do centra města, k hodinové věži.
Naší poslední zastávkou, kam se zase dostáváme pomoci Uberu, je další nový chrám. Tento je kousek za městem a jeho dominantou je socha Guanyin, neboli Tary, někdy označované jako "ženský Buddha". Vedle ní je devíti stupňová pagoda. Tento řidič už umí anglicky a cestou se bavíme o problémech mezi řidiči taxi a Uberu a o tom, co chceme vidět v Chiang Rai a odkud jsme. V pagodě stoupáme po schodech až do nejvyššího patra. V jednotlivých patrech jsou různé sochy Buddhy a Tary, všechny ze dřeva. Naopak v soše Tary je výtah, kterým jedeme do 26. patra, do její hlavy. Můžeme se tu několika okny a jejíma očima dívat do okolí. Výzdoba tu ještě není hotová, ale je dost zajímavá. Ve dvou patrech tu jsou stěny vyzdobeny různými bílými, asi sádrovými sochami a skulpturami, na kterých jsou nalepené skleněné diamanty. Vše se tu třpytí a má to zajímavou atmosféru. A mají tu i jednoho pokemona, či co.
Jelikož je Thajsko jiná země (ok, chtěl jsem první napsat moderní, ale pak bych musel rozvádět, ze jen v některých ohledech a bylo by to moc kostrbaté...), funguje tu v některých městech Uber. Tak si objednáváme auto k tzv. Modrému chrámu. Asi za šest minut před námi zastavuje Toyota, jejíž část poznávací značky vidím v mobilu. Nastupujeme a přestože řidič nemluví anglicky, jedeme přímo k chrámu. Ten je něco úplně jiného, než ostatní Buddhistické chrámy, které jsme zatím viděli. Ještě není dokončený, pořád se na něm pracuje. Uvnitř je velký bílý Buddha, ale téměř všechno ostatní má modrou barvu.
Wat Phra Kaew - chrám emeraldového Buddhy
Po pár hodinách odpočinku a očistě vyrážíme do města. Dnes máme v plánu obejít místa přímo v centru Chiang Rai. První zastávkou je chrám, který máme hned u hotelu, Wat Chet Yot. Po něm pokračujeme dál na sever, kolem hodinové věže a k chrámu emeraldového Buddhy.
Tak jo, na hotel se dostáváme asi 5 hodin před plánovaným checkin-em. Autobusem jsme dojeli na terminál 2, který je hned za (nebo spíše před) městem. Odtud jsme si vzali místní tuktuk-dodávku, která zajišťuje dopravu mezi tímto terminálem a jedničkou, která je v centru města, asi 500 metrů od našeho hotelu. V hotelu tedy pro nás pokoj ještě nemají, ale jelikož snídaně je v plném proudu, kupujeme si ji a čekáme, až se někdo odhlásí a uvolní pokoj. Tak ještě jedna nudná perlička na závěr: V průběhu cesty autobusem jsem začal mít drobnou cestovatelskou nevolnost, rozuměj sračku. Naštěstí byl vzadu v buse záchod. Naneštěstí byl hned vedle motoru a tak se při otevření dveří vzbudili i lidi na předních sedačkách. Já ty pachy po pár minutách už nevnímal, protože jsem měl, samozřejmě, trochu jiné starosti. No, výsledkem bylo, že na snídani jsem si dal jen suchý chleba a neslazené kafe a jen jsem koukal na míchané vejce a ovoce, které nám donesli.
Po krátké debatě jsme se rozhodli, že do Chiang Rai pojedeme dříve, než jsme plánovali. Chtěli jsme jet po snídani, prvním ranním spojem. Ale po pár zkušenostech z místních autobusů a hotelů jsme si řekli, že se zvládneme vyspat v buse, pokud nějaký pojede. Tak teď, chvíli po půlnoci, sedíme na autobusovém terminálu a čekáme na bus, který by měl přijet v 00:30.

14 November 2017

Za cenu obrovského osobního nasazení se nám podařilo zajistit si taxík k Wat Pha Sorn Kaew, vzdálenému cca 100 kilometrů. Google podle všeho překládá opravdu dobře, nebo alespoň srozumitelně, protože recepční ani taxikář, hmm, jak to říct, neumí anglicky moc dobře. Mám podezření, že taxikář nezná ani slovo. Každopádně, nakonec se podařilo a můžeme se pochlubit úžasným zážitkem a fotkami z nového nábožensko-turistického komplexu.
Ráno jsme vyrazili do historického parku v Sukhothai, jednoho z chráněných míst kulturního dědictví UNESCO. Kdybychom tušili, že první ranní autobus, na který jsme nasedli ještě za tmy, pojede téměř hodinu a svítání už nestihneme, připlatili bychom si za tuktuk. Ponaučení pro příště: nestačí vědět kdy a za kolik to jede, počítá se i množství a délka zastávek...

13 November 2017

Máme za sebou výbornou večeři v restauraci Poo. Měli jsme opulentní jídlo, složené z nudlové polévky, fazolových nudlí s krevetami, smažených nudlí se zeleninou, smažených wonton taštiček a salátu se smaženými krevetami. K tomu mangový shake a pivo Leo. Jo a jako desert jsem si dal limetkovou zmrzlinu. Bylo to super.
Tak jsme po sedmihodinové cestě dorazili do Sukhothai. Náš guesthous je jen cca 100 metrů od autobusového nádraží. A dnes máme, na rozdíl od včerejška, vlastní koupelnu. :)
Obvykle dálkové busy co pár hodin zastavují a dělají čůrací a občerstvovací pauzičky. Teď jsme na cestě mezi městy Ayutthaya zastavili u jednoho takového místa. Jsou tu kapacity pro lidi z nejméně pěti nebo deseti busů najednou. Toalety, kde je asi dvacet pisoárů, jeden vedle druhého, pak stěna s umyvadly a za ní asi stejný počet záchodů. U dam to vypadá podobně, podle toho, co jsem zahlédl dveřmi, které zejí dokořán. Myslím, že i největší česká nákupní střediska by se za tyto počty musela stydět. Jen by to chtělo trochu víc soukromí. A co se týče občerstvení, vzal jsem jen nějaké to čerstvé ovoce. Stánky s tímto sortimentem jsou tu ma každém rohu. Vozík s akváriem s ledem, na kterém sedí oloupané ovoce. Ja koupil papayu, mango a guave. K tomu jsem samozřejmě dostal i pytlík s chilli a solí
Historický park Ayutthaya je archeopark v Thajsku uprostřed moderního města Ayutthaya. Pokrývá území původního města Ayutthaya, historické metropole Království Ajutthaja, zničené roku 1767.

12 November 2017

Po zajímavé cestě vlakem s výborně řešeným větráním (vsechny dveře i okna byly celou cestu dokořán) jsme se dostali do našeho rezervovaného guesthousu. Asi půl hodiny po západu slunce. Zítra toho musíme stihnout víc.
Tak jsme v Bangkoku. Sice s 5ti hodinovým zpožděním, ale přece. A z těch 5ti hodin jsme asi 3 strávili v letadle, kdy jsme první čekali, co se děje. Pak jsme čekali 25-35 minut, aby se mohla vyměnit posádka. Pak ještě 20 minut, protože původní posádka s námi nemůže pokračovat, pak ještě 25 minut, protože posádce v pokračování brání nějaké předpisy. Ve chvíli, kdy si začali cestující sami nalévat v kuchyňce víno a další nápoje, tedy chvíli potom, až ve chvíli, kdy jsme se zvedli, že si taky nalijeme, už konečně letíme a občerstvování je konec. Příště musíme být rychlejší...

11 November 2017

Ok, tak na Sheremetyevo letišti asi ještě zůstaneme. Asi 60 minut po nalodění (cca 30 minut po plánovaném odletu) nám bylo řečeno, že tento stroj nemůže dnes letět a že máme vystoupit a informovat se u personálu letiště.
Nebýt čtyřhodinové zastávky v Moskvě, bylo by to lepší. Ale co už. Aspoň nemusíme ven, protože je tu hnusně.
Už jen pár minut a budeme odlétat.
Je sobota ráno, všude je mrtvo, ulice jsou prázdné a zrovna svítá. Jo, a my vyrážíme směr Praha.